Drezína – část II.

Vždycky jsem chtěl být básníkem. Ale mé oči nemohly postřehnout múzu, nebo cokoliv. Nemohly postřehnout jakýkoliv impulz. Já nejsem jako Broňa. Jeho básnické střevo je více než plodné. A já? Mé střevo je spíše slepé. Jsem spokojen sám se sebou? Nevím. A co oni? Nevíme. Broňa, ten byl básníkem. Ne já. Já byl normální dělník, který pracoval za minimální mzdu a jezdil na debilní drezíně sem a tam. Tam a sem. Skříp a skříp.

Bylo to tak. Z mého lyrického myšlení mě vytrhla až skupina vojáků, která přecházela po pustině. Šli v zástupech. Dupání jejich vojenských bot bylo slyšet na sto honů daleko. Nevěděl jsem, co se děje. Oni prostě šli. Drželi samopaly a vydávali se někam do neznáma. Oni si nás nevšímali. Do té doby, dokud neuslyšeli Ondřeje. Ten mluvil ze svého spícího bezvědomí. Říkal něco ve smyslu: „Srát kraj!“. Vypadali, jako kdyby našli po několika dnech nějakého velmi nebezpečného zločince.

„Zastavte!“ zařval pravděpodobně generál.

„To nejde!“ já odpověděl.

„Proč? To je rozkaz, občane!“

„Nemůžeme zastavit. Co chcete?“

„Toho muže, co chrápe! Tak mi ho alespoň hoďte!“ řekl generál. Mně to bylo upřímně jedno. Pokrčil jsem rameny, Václav stále tlačil pákou, já sebral Ondřeje, který byl naprosto mimo, a hodil jsem ho k vojsku i s kufříkem. Já a Broňa jsme zamávali a odjížděli v dál. Oni na nás ještě pokřikovali slovy díků. Bylo to od nich milé.

Dále jsme pokračovali ve tříčlenné expedici. Skvěle se nám tímto incidentem smetla ze stolu zastávka v Náměšti. Krom toho, že jsme nikdo nevěděli, kde to je, ani náš názor o tomto místě nebyl nějak pozitivním a tedy jsme ani nedychtili po jeho spatření.

Broňa si něco mumlal pod vousy. Něco ve smyslu: „Jak krásné je býti člověkem, ale ne ženou, přec její vnady, je stále pobouřenou,“. Pravda, to, co jsem vám vyprávěl, o talentu našeho básníka, bylo lehce přikreslené. Jeho pseudopoetické myšlení nebylo ničím víc, než pouhými vyzvracenými písmenky na papír, které nedávaly skladebný ani estetický smysl. Dalo by se říci, že Broňa byl stejně příšerným básníkem jako kterýkoliv náš současník a dadaističtí pisálci v jednom. Jedno se mu ale musilo nechat – jeho touha byla nezměrná. Byl zapáleným umělcem, který byl sice naprosto netalentovaný, ovšem jeho nadšení bylo vidno velkolepě.

Ze začátku, když Václav se dostal samotný k páce, jsme jeli dost pomalu. Vašek se dokázal natolik rozpumpovat, že jsme již vyrovnali původní ztracený čas, za jehož promaření mohla domýšlivost našeho cholerika. Pumpoval čím dál rychleji. Po chvíli se mi zdálo, že krajina je neustále stereotypní. Stále se jednalo o zničenou pustinu. Stále v dáli bylo vidno žlutých kopců. Touto monotónností mé myšlení poněkud ztrácelo onu melancholickou náladu a začínala být převážně nasraná.

Dokonce i ten most, pod nímž jsme projížděli, se mi zdál naprosto stejný. Zrovna se drezína s námi ocitala pod tímto kamenným útvarem, když se najednou rozlehl zvuk výstřelu. Já se lekl. Broňa přestal psát a hleděl před sebe. Václav nepumpoval, pouze mlčel a jeho ruce zůstaly viset na rukojeti páky. Drezína byla stále rozpohybovaná, a tak jela po kolejích. Opouštěli jsme prostředí pod mostem a vjížděli za jeho okraj, když vtom na náš vozík spadla mrtvola v kabátě. Byl to Ondřej. Všichni tři jsme na něj hleděli. Následně se dívali na most za námi. Na něm stáli vojáci, naši staří známí, a mávali nám. My jsme moc nevěděli, co si myslet, a tak naše reakce byla naprosto stejná jako jejich. Všichni tři mávali.

Václav si sedl na kraj drezíny, Broňa rovněž a já jen stál. Hleděl na zpustlou krajinu. Na ty ničemné stromky zničené suchem. Jaké by bylo býti mrtvým? Jaké by bylo opustit toto odpudivé místo a stát se osvobozeným? Nebýt otrokem? Otrokem svého vědomí? Mohl jsem si to připustit? Mohlo se tak stát? Nebyl jsem pouze unešen jakýmisi prvoplánovými nihilistickými náladami? Upřímně má hlava byla zmatená. Dlouze jsem rozmýšlel o svém konání, ale nebylo nač. Drezína už pomalu zastavovala. Dojela, až ke krásně rozkvetlému stromu. Jeho koruna byla vskutku bohatá. Krásně zelená. Naprosto se vyjímala z této odpudivé krajiny. Na jedné větvi byl přivázán provaz, na jehož druhém konci se pohupovala již zesnulá bytost. Na sobě měla ceduli s nápisem: „A tak jsem se dotočil“. Mám dojem, že odpověď byla před námi.

Po planetě nechodí moc lidí, kteří by chtěli trávit týden vkuse jenom psaním. Je jasné, že takový člověk je pro blog ideální. Oddaný a s dlouhou výdrží není jen u psaní. Vášnivě se věnuje diskuzím jak na internetu tak z očí do očí - a za každé (především nevhodné) situace přihodí nevhodnou, sarkastickou poznámku nebo se pochechtává. Na Michalovi není zajímavá jedna věc. Je jich několik.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

zpátky na vrchol