Drezína – část I.

Pod námi skřípěla kolečka, která pomaloučku projížděla napříč železnicí. Směrem ke svému cíli. Měl jsem zrovna pauzu a popíjel lahvové pivo. Díval se do pomaličku ubíhající krajiny a přemýšlel. Velkou páku, zasazenou uprostřed drezíny, zrovna na jedné straně tlačil náš básnický dělník Broňa a stranu druhou pumpoval věčně naštvaný Václav. A basa s pivem ležela vedle páky.

„Kam že to vlastně směřují naše osudy, moji milí?“ optal se Broňa. Václav byl zticha. Radši nic neříkal.

„Na kolej mezi Turnovem a Libercem. Je tam závada, kterou je třeba opravit,“ odpověděl jsem.

„A kde že se momentálně nacházíme, moji milí?“

„Vím já? Řekli ‚jeďte pořád rovně‘, a tak jedem pořád rovně,“

Básník jen sklonil hlavu dolů a vypadal velmi nespokojeně. Abych vám nelhal, onu nejistotu jsem pociťoval i já sám. Bez znalosti místa a času se pracuje, upřímně řečeno, velmi hloupě. Ale nám to nějak nevadilo. Jen jsme byli nejistí.

Projížděli jsme pod obrovským kamenným mostem a za několik metrů kolejnice od něj náš vozík míjel velký strom s krásně rozkvetlou korunou. Na jedné větvi bylo uvázané lano, na jehož druhém konci se pohupovala již zesnulá bytost. Na sobě měl kartónovou ceduli, na níž bylo černou barvou napsáno: „A tak jsem se dotočil“. Nechápal jsem ten význam. Zdálo se mi, že mí zbylí dva kolegové tomu stromu, sebevrahovi, ani nápisu nevěnovali sebemenší pozornost. Ti měli co dělat s tlačením velké železné páky.

Kousek od stromu stál muž. Měl na sobě kabát a v ruce držel malý černý kufřík.

„Dobrej, nejedete náhodou přes Náměšť?“ okamžitě reagoval mužík po tom, co nás zřel. Upřímně jsme nevěděli, kde jsme a natož přes co vlastně pojedeme.

„Nevím! Ale můžete to zkusit!“ zařval jsem.

„Zastavíte?“ ptal se.

„Ne!“

„Tak jak mám nastoupit?“

„Naskočte!“

A on běžel a naskočil. Byl zřejmě poslední člověk, který by se na naši drezínu vešel.    A tak jsme jeli. Možná jsme jeli přes Náměšť, ale upřímně – neměli jsme páru. Naším jediným cílem byla závada na koleji mezi Turnovem a Libercem. Nic jiného nás nezajímalo.

Nad kolejemi se vznášely elektrické dráty. Propojovaly jeden sloup s druhým. Nahradil jsem básníka Broňu v tlačení páky. Ten se usadil na kraj drezíny a díval se na koleje. Z kapsy vytáhl papírek a propisku. Přemýšlel, díval se na krajinu a přitom sem tam napsal pár slov na otrhaný lísteček. Od člověka s kufříkem jsme zjistili, že se jmenuje Ondřej. Sám od sebe si nabídl pivo. Díval se taky do prázdna. A já a Václav jsme tlačili páku. Nahoru a dolů. Dolů a nahoru. Skříp a skříp.

Bylo trapné ticho, a zřejmě se nám zdálo ještě trapnější onu chvíli přerušit nějakou prostou replikou. Zároveň jsme však chtěli promluvit, ale nevěděli tak úplně o čem.

„To máme dnes ale pěkný počasí!“ nakonec Ondřej zvolal. Václav se na to ozval svým typickým mručením. Já přikývl.

„Jistojistě, můj milý. Podzimní slunce odrážeje se od kolejničky je naprostým skvostem, jenž se může dostat melancholické duši!“ odpověděl Broňa.

„Drž píču, Broňo,“ zareagoval neméně lyricky Václav. Našeho básníka to patrně nevyvedlo z míry. Pokračoval ve své činnosti. Tedy sezení, rozjímání a psaní. Ondřej, zcela vylekán Václavovým atypickým chováním (které ale dle mě bylo zcela adekvátní), raději mlčel. Nechtěl se zaplést do křížku s naším labilním Václavem. Málokdo by si to žádal. Vašek je metr devadesát vysoký, má dva vytrhané zuby na předkusu, nemá rád dýně a na dušičky rozkope alespoň dvě z jejich řad. Nemá rád mluvení. Asi proto, že když promluví, tak zní jako poškozený ventilátor. Tudíž i momentální replika zněla spíš takto: „Drf pizu, Bromo“. Chudák Václav. Možná tato replika byla i důvodem Broňova naprostého klidu. Patrně jí nerozuměl. Já osobně jsem našemu neumělcovi v mluvě rozuměl zase až moc dobře. To víte, studoval jsem lingvistiku.

Ale utečme od našich bývalých osudů, neboť my teď podnikali cestu někam mezi Turnovem a Libercem s mezipřistáním v Náměšti. A já stále tlačil páku. Václav, rozohněn básnickými slovy, přidával na svém výkonu, čímž nutil i mě do zvýšení mé síly. Netrvalo chvíli, kdy se mé tělo topilo v lepkavém potu, mé plíce dostávaly pořádnou zátěž a bylo třeba mou posilu nahradit. Tentokrát se tohoto poslání ujal Ondřej. Poprvé se dostával k páce. Ona páka je magickým nástrojem, jehož nemusíte plně ovládnout napoprvé, jelikož je natolik silnou, že vás většinou přetlačí. Zvlášť když na druhé straně pumpuje někdo daleko zkušenější a silnější. A Vaška jsem vám už popisoval.

Ondřej už po prvních tazích na drezíně odpadl vyčerpáním. Zhroutil se a ležel. Václav se tak vzmužil (jako by už nebyl v dostatečném rauši ze své síly) a celou drezínu ovládal on sám. My zbylí tři seděli a dívali se do krajiny. Teda Ondřej ne. Ten byl v něčem jako v bezvědomí. Tedy stále naříkal, různě hýbal se svou hlavou a rukama cosi maloval ve vzduchu. O Broňovi by se to taky nedalo moc tvrdit, jelikož víc civěl do kousku papíru, do něhož zapisoval své veršíky. Tedy já seděl. Díval se. Krajina byla zpustlá. Jakási bez života. Viděl jsem kopečky zažloutlé řepkou. Vše okolo bylo v naprosto dezolátním stavu. Vyschlá a mrtvá pustina. Jinak se tomuto mrtvému místu nedalo říkat. Mám dojem, že jsem zde nikdy nebyl. Ani jsem nevěděl, kde se nacházíme. Bylo to divné. Lyricky vzato jsme byli poustevníci. Anebo trosečníci, kteří pluli po voru. Ten jel po kolejích. A strašlivě vrzal. A objevovali jsme místo, které alespoň mě naplňovalo stoprocentním neklidem. Jak být spokojen s něčím, co není krásné? Co není krásné, je pro mne v naprostém odporu. Odpor… jde být opojený odporem? Anebo může být něco natolik krásné, až je přitom fatálně odporné? A co je odpor? Odpor, odporný, krásno a krásné? Takové myšlenky se mnou jen a jen hemžily. Má mysl zcela zapomněla na jakékoliv další lidi. Na Broňu, Václava i Ondřeje. Na drezínu. Na cokoliv. Zhluboka jsem dýchal nevědě o ničem nic. Ale stále jsem slyšel vrzání. To neúprosné naříkání kol.

Po planetě nechodí moc lidí, kteří by chtěli trávit týden vkuse jenom psaním. Je jasné, že takový člověk je pro blog ideální. Oddaný a s dlouhou výdrží není jen u psaní. Vášnivě se věnuje diskuzím jak na internetu tak z očí do očí - a za každé (především nevhodné) situace přihodí nevhodnou, sarkastickou poznámku nebo se pochechtává. Na Michalovi není zajímavá jedna věc. Je jich několik.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

zpátky na vrchol