Problém sociálních dramat

Studuji filmovou školu, což se mnohdy spojuje s tím, že vídávám až nadmíru sociálních dramat pojednávajících o všem možném: rasové nenávisti, drogách, nestabilních rodinách nebo šikaně. Tenhle žánr má i svá specifika snímání, rámování, hereckého projevu,… přes všechny tyto atributy se však dnes nadneseme a řekneme si, v čem kombinace těchto specifik dělá tu chybu, kvůli které vzniká tento článek.

            Nevím, zda jste si toho taky všimli, ale sociální dramata jsou žánrem specifickým především ve své chladnostiobjektivitě a odstupu od diváka. Je to paradoxní, jelikož právě onen filmový tvar se vám snaží, co nejvíce osvětlit danou problematiku, kterou se zabývá. Snaží se vás dotlačit k jistému myšlenkovému pohnutí, osvícení; chce, abyste začali o daném tématu přemýšlet jinak. Když vše uvážíme, ze slohových útvarů nám tento styl filmů nejvíce může připomínat úvahu (sám pravděpodobně o tom něco vím, teď momentálně jakýsi pokus o úvahu čtete). Ano, tím, jak sociální drama popisuji, to opravdu může znít jako úvaha, až na jeden zásadní zásek – úvaha je útvarem čistě subjektivním a sociální dramata se snaží být velmi objektivizovaná.

V čem může být problém? V úvaze si může člověk velmi jednoduše nalézt cestu k autorovi a k jeho chápání světa. Autor sociálních filmů byl pro mě vždy jakýmsi výplodem z pekla, kterýžto vám káže, co je asi tak blbě, i když sám o tom zhola nic neví, a tak vám natočí nastavovanou kaši, dle jednoho vizuálního a scenáristicky-strukturního manuálu. Jestli chcete vědět, jak udělat správné sociální drama, stačí pro to jediné: okopírujte styl jakékoliv švédské detektivky a k psaní scénáře si přečtěte nějakého Fielda, či Aristotela, a vycházejte z jednoho ze dvou zmíněných teoretiků. Dostanete tak současnou podobu dramatu pojednávajícího o sociálních podmínkách té naší krásné země.

            A čím chci dosáhnout tím, co právě rozepisuji? Nejen, že sociální drama se pokouší o objektivizaci (což níže podrobněji rozepisuji), ale především, že každý film vypadá vedle toho druhého naprosto stejně. A to si z vás opravdu srandu nedělám. Podívejte se na dva takové snímky, na tři, čtyři; už jste jich viděli pět? A o čempak byl ten první? Nevíte? Splývá vám první, druhý a čtvrtý film? Já se vám nedivím. Upřímně nevím, o čem byl film Cigán od Martina Šulíka a Môj pes Killer od Fornayové – jen vím, že se v obou mluvilo slovensky, bylo to něco o rasách a někde se pokoušeli přenést hamletovský motiv jen na základě režisérovi (nebo režisérčiny?) obsese. Pak vím, že tam byly dlouhé (o ničem vypovídající) záběry.

Teď je na čase, abychom rozvedli můj nezájem ohledně filmové objektivizace a chladnosti. Nevím, zda to je tím, že se mi pokus o „objektivní“ film jeví naprosto nesympaticky, že mám naprostý odpor k intelektualizaci filmu (k čemuž jistá absence subjektivity želbohu dopomáhá), nebo že prostě žiji v nějaké své pomýlené představě o tom, jak je film vyjadřovacím prostředkem, hlásnou troubou, která sděluje umělcovy pocity a názory. To je i důvod, proč mám například problém s observačními dokumenty – pouze pozorují, jenže já se dokážu s uměleckým dílem ztotožnit jen a pouze tehdy, když mi autor ukazuje svůj určitý vyhraněný názor. Jinak to u mě prostě nefunguje a myslím si, že se jedná i o kámen úrazu většiny takových filmů.

            Poslední výrazný bod, o němž bych chtěl psáti, je nejmarkantnější. Tedy to, že sociální drama je neschopno dostáti svého vlastního cíle. Nemůže ho dosáhnout. Proč? Přes svou objektivizaci a zcela evidentní stejnorodost s jinými díly, nenabízí to hlavní – autor nijak nepoukazuje na možné řešení, jen se vyžívá v moření se depresí a sebelítosti, ovšem neukazuje, jak se z tak sentimentálního patosu vůbec dostat ven. Myslím, že to je největší problém například u filmů o nezletilých na internetu. O jejich vystavování se na sociálních sítích. Názornou ukázkou může být krátkometrážní film od Seznamu Na hory, kde autoři zcela pozbývají jakoukoliv snahu o radu pro děti, kteří si prochází právě vydíráním a focením nahatého sebe sama. Na konci prostě jen ukáže pokus dítěte o sebevraždu a tím to hasne. Nic víc, nic míň. Abychom zůstali v československém rybníčku – na druhou stranu v tomto hledisku vítězí film Špína, která poskytuje i radu, pomoc a nemoří hlavní hrdiny pouze v jedné těžkopádné depresi (což mnohdy pozbývá účinku, spíše naopak – obětem ještě více přihoršuje).

A ono by stačilo tak málo. Třeba k záběrům přistupovat jako člověk, a ne jako robot, který na jednom pásu udělá film. A mnohdy k tomu stačí třeba jen hra s vizuální stránkou, nebo s celkovou mizanscénou, či živostí kantny. Tím bychom i dosáhli názoru a i ten by nám zcela v klidu vyplodil nějakou radu, jak z problému ven, nebo poskytl nějaké alternativní řešení. Těch možností je opravdu spousta. Film je úžasné médium, magické, které poskytuje spoustu možností, tak je nezapomeňte využívat. Buďte prostě umělci.

Po planetě nechodí moc lidí, kteří by chtěli trávit týden vkuse jenom psaním. Je jasné, že takový člověk je pro blog ideální. Oddaný a s dlouhou výdrží není jen u psaní. Vášnivě se věnuje diskuzím jak na internetu tak z očí do očí - a za každé (především nevhodné) situace přihodí nevhodnou, sarkastickou poznámku nebo se pochechtává. Na Michalovi není zajímavá jedna věc. Je jich několik.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

zpátky na vrchol