Politika vs. Umění?

Umělci se vyjadřují k politice. Mnozí to berou jako skandální, mnozí jako probuzení a vzedmutí odpovědnosti velikosti blanických rytířů. Která strana má však pravdu?

Nevím, zda jste si toho všimli, ale umělci hodně často mluví do jedné věci – politiky. A teď se jen naskýtá otázka, zda je to dobře nebo špatně. Hodně politikům se to samozřejmě nelíbí. Umělci přece nemají co mluvit do ekonomické nebo školské sféry. Ať si dělají tu svou kulturu, umění. Ať dělají někde daleko od nás ty svoje kejkle a ať je nenapadne nás brát do pusy. No ano, ale není přece smyslem umění, aby upozorňoval lidi o jejich situaci?

Nad touto otázkou jsem se zamyslel po zhlédnutí letošních Českých lvů, kde se hromada filmařů vyjadřovala k naší momentální hlavě státu, spousta z nich vyjádřilo svůj nesouhlas s útoky na působení veřejnoprávní televize (což je poněkud liché, zda hájí zájmy televize, na které jsou zrovna vysíláni). Jelikož sám se považuji za umělce, tak mě toto chování do značné míry urazilo, jelikož jsem si začal připadat, že patřím do skupiny pokrytců. Nebo možná (ještě výstižněji řečeno) pozérů.

Možná vás to překvapí, ale umění jako takové vždy vycházelo z aktuální politické situace. Za zmínku stojí filmová tvorba z období Československé nové vlny, která fungovala až do okupace Československa vojsky varšavské smlouvy. Filmy byly kritické k tehdejší společnosti a po normalizaci krutě potlačeny a zavírány do trezorů. Z hudební sféry zas můžeme vzpomenout undergroundové kapely, kterými byly Plastic People of the Universe nebo Pražský výběr. V Číně spousta filmových tvůrců tvoří právě z frustrace tamním režimem (taky za to bývají náležitě oceňováni – třeba zatýkáním nebo zákazem tvořit). Své si taky prožili ruští spisovatelé, kteří ať už tvořili za éry carské nebo sovětské, vždy byli naháněni a za své literární umění posíláni na Sibiř. Tedy ano, umělci se vždy k politice vyjadřovali a možná nejvíc ze všech trpěli.

 

K čemu se toto váže? Proč mají umělci potřebu navážení se do politických situací v jejich zemi? Především jejich svoboda v tom, co je baví a chtějí vytvářet, zároveň jakási zodpovědnost vůči zemi, kterou milují, a k jejím občanům. A co vychází z předchozího odstavce? Že se umělci vždy vyjadřovali ne tolik explicitně, nýbrž implicitně ve svých dílech. V tom možná skví krása umění, možnost vyjádřit něco textem, obrazem nebo zvukem.

Tím, že se momentálně vyjadřujeme pouze slovy na veřejných místech, nikoliv ve svých dílech, naše výplody jsou pak ploché, bez hloubky. Jakožto umělci jsme zapomněli na krásu našeho vyjádření. Uměleckého vyjádření. Měli by se umělci vyjadřovat politice? Určitě. Ovšem bych volil cestu jakéhosi kritického realismu (jako třeba v Hoří má panenko), než bych ze sebe dělal pitomce na pódiu a hájil zájmy televize, na které sám vystupuji, nebo kdekoliv jinde. Přece máme svobodu slova, ale taktéž jsme velmi svobodní, co se týče naší tvorby. Tak toho sakra využijme!

Po planetě nechodí moc lidí, kteří by chtěli trávit týden vkuse jenom psaním. Je jasné, že takový člověk je pro blog ideální. Oddaný a s dlouhou výdrží není jen u psaní. Vášnivě se věnuje diskuzím jak na internetu tak z očí do očí - a za každé (především nevhodné) situace přihodí nevhodnou, sarkastickou poznámku nebo se pochechtává. Na Michalovi není zajímavá jedna věc. Je jich několik.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

zpátky na vrchol