Konečná, vystupovat

Probudil jsem se ve vlaku. Nemám rád usínání ve vlaku. Nikdy nevíte, zda v němnebudete spát tak dlouho, dokud nepřejedete svou konečnou zastávku.

Ale po probuzení jsem se cítil daleko osamělejší. Ta holka s culíkem přede mnou, která vyprávěla o svém stresu ze zkouškového, byla pryč. Stejně jako ti dva páni v oblecích, kteří seděli ve druhém čtyřsedadlovém boxu vedle nás. A vlak stále jel a nezastavoval.

A co teď? Jsem tu sám? Nic nevím. Ani píď. Kam všichni vystoupili?

Podíval jsem se za sebe. Nikdo nikde.

Podíval jsem se před sebe. Nikdo nikde.

A vlak stále jel a nezastavoval.

Stále jsem jen seděl a nemohl nic dělat. Pomalu se mé ruce činily. Odrážely se od polstrované sedačky, až mne převrhly na uličku mezi sedadly. A nikde nikdo. A já nemohl ovládat nohy. Stále jsem se odrážel pomocí rukou. Stále. A jen to. Jen to. Pomalu se mé tělo dovleklo ke konci uličky, najednou jsem pocítil onen krásný pocit síly v dolních končetinách. Jako ten tep. Jako kdyby se do nich vlila zcela čerstvá krev.

A já vstal. Nohy byly propnuté. Krásný pocit. A nikde nebyl nikdo. A vlak stále jel a nezastavoval.

Nikde nebyl nikdo. A já šel. Šel stále dopředu, jako by mě tam něco táhlo. Přešel jsem ze sedadlové části k vlakovým dveřím. A poblíž nich byl záchod s otevřenými dveřmi. A z nich vyjelo kolo. Mé dětské kolo s takovými těmi pomocnými kolečky, abyste z něho nespadli. Ty mi sebrali až v mých šesti. A pak jsem spadl na kole do škarpy. A vlak stále jel a nezastavoval.

Šel jsem dál. Nikde. Nebyl. Nikdo. A to je fakt otravné. Být sám se sebou. Tyhle chvíle nesnáším. Když bych měl přemýšlet nad všedními věcmi. Nezapomněl jsem zapnutý plyn? Mám zaplacenou hypotéku? Kolik mě bude stát nový iPad? Ten svůj první se mi nedopatřením rozbil v mých třinácti. Přesně jako tamten, který teď proletěl kolem okna vlaku, který stále jel a nezastavoval.

A zhluboka jsem dýchal. Došel jsem opět do další sedadlové části, tentokrát do druhého vagónu a sedl si do čtyřsedadlového boxu. Na postranním stolečku, který byl vysunutý ze stěny pod oknem, ležela krabička cigaret. Ta první, kterou jsem vykouřil. Ty modré Sparty. A odpočal jsem si a šel dál. A vlak stále jel dál a nezastavoval.

Šel jsem. Šel. Pořád. Neustále. A na jedné z postranních sedadel ležela nahá první holka, s kterou jsem kdy měl sex. A opodál další a další. A pak ona. Žena, která mě vyzvala k tanci. Vagónem zní ta krásná španělská hudba. A my tančili salsu. V objetí. Ve vzájemném opojení. A vlak stále jel a nezastavoval.

A já jako bych se zasekl. Chytl jsem ji za ruku a utíkal. Viděl jsem všechno. První práci.

Papíry, papíry, všude byly poválené papíry. Otevřela se okna. Papíry. Všude letěly papíry. A razítka. Nesmím zapomenout na razítka.

Existoval, potvrdil úřad.

Snědl pudink k večeři, potvrdil úřad.

Letadýlko doneslo do pusinky ještě poslední soustíčko, potvrdil úřadeček.

Přišel o panictví, potvrdil úřad.

Oženil se, potvrdil úřad.

Pracuje, potvrdil úřad.

Přestal s kouřením, potvrdil úřad.

Zplodil syna, potvrdil úřad.

Přišel o něj, potvrdil úřad.

Neexistuje, potvrdil úřad.

Vlak jel stále dál a nezastavoval, potvrdil úřad.

A já šel. Já a ona. Papírové mumie. V nekonečnu. Po chvilce z nás papíry opadaly. A já viděl jen stěny pokryté klobouky. A obleky. A holemi. A brýlemi. A sedačky nebyly, nýbrž Vallentuna z Ikei. A vše bylo takové pohodlné. A unavené. A vše bylo takové, jak jsem se cítil před tímhle vším. Rozvláčně. Nekonečně. Se svou ženou po boku. A my došli na konec. Končil vlak. Nebyl to obvyklý konec. Chyběla mu asi polovina posledního vagónu. Zbytek byl rozražený. Zničený. A strašně foukalo. Byla mi zima. A vlak jel a nezastavoval.

Co se stalo, ptá se.

Stal se život, odpovídám.

Rozveď to.

Plynul, až doplynul.

Takže konec.

Asi jo.

Ach jo.

Sbohem.

Nazdar.

A vlak stále jel a nezastavoval. Jen bylo o pasažéra míň.

Po planetě nechodí moc lidí, kteří by chtěli trávit týden vkuse jenom psaním. Je jasné, že takový člověk je pro blog ideální. Oddaný a s dlouhou výdrží není jen u psaní. Vášnivě se věnuje diskuzím jak na internetu tak z očí do očí - a za každé (především nevhodné) situace přihodí nevhodnou, sarkastickou poznámku nebo se pochechtává. Na Michalovi není zajímavá jedna věc. Je jich několik.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

zpátky na vrchol